Social Media & Life in Thailand

A humble blog of a Czech guy working with Social Media and living in Bangkok, Thailand.

Starting my 14th year of delivering the commercial messages of all kinds using Digital Media. I have used Social Media before they were called Social Media, and I wonder every day about the miracle of the real-life human-to-human connections enhance by technology.

JÍDLO V THAJSKU - DÍL PRVNÍ

Je vynikající. Samozřejmě. To si shrneme jednou větou a půjdeme dál.

Má to totiž takříkajíc svá zákoutí a vrstvy.

Thajci milují své jídlo, nemohou bez něj být a konzumují ho běžně pětkrát denně, od snídaně po druhou večeři. Lokální pokrmy jsou samozřejmě vynikající, ale tím vás nebudu unavovat. Zajímavější je situace, kdy už nemůžete Phad Thai ani vidět a toužíte po domovském či cizokrajném menu.

V místních hotelech a hospodách sice jsou k dostání kontinentální snídaně, ať už po britsku nebo francouzsku, s americkým nádechem či bez něj (párky slaninka vajíčka omelety toasty marmeláda máslo -mmm, cítíte to?-, a k tomu obvykle slušná káva a mizerný čaj a skvělý místní džus či ovoce), nicméně jsou určeny výhradně turistům a k dispozici za na místní poměry vysokou cenu.

Další past je nestražena těm, kteří si rádi dají po ránu něco sladkého. Během vrcholu britské koloniální rozpínavosti totiž došlo ke vskutku otřesnému incidentu: nějak se smíchala tajemná zákoutí kantonské kuchyně s temnou stranou britské síly a vznikla vražedná kombinace sladkého pečiva se slanou náplní. Výsledné skvosty produkované pohříchu již více než 100 let a kupované zřejmě lidmi bez chuťových buněk jsou sice k dostání především v Šanghaji a Hong Kongu, ale prostřednictvím japonských a čínských pekáren se propašovaly až do thajských velkoměst a pachájí zde svou gastrogenocidu. Človek neznalý poměrů si tak může omylem odnést cosi jako vánoční dárek, který jste nikdy nechtěli dostat: v nenápadných sladkých máslových bulkách se ukrývají zapečené párky; v makovkách slanina a špenát. Čokoládové briošky a koblihy nejsou čokoládové, ale vyřine se z nich příšernost zvaná bean curd, což je hezky řečeno sladko-slaná fazolová pasta; ošklivě řečeno to vypadá jako výkal, voní to jako výkal, konzistencí to připomíná výkal, chutná to jako výkal a je to fazolová pasta. K mání je croissant s jásavě zeleným a kim-čun-ovsky červeným želé. Tuto elitní sestavu zde běžně dostupného pečiva doplňuje nanicovatý toustový chléb a dorty v plastových krabičkách, jejichž barvy zcela jasně varují, že konzumace způsobuje toxoplazmózu, těhotenství a šedý zákal – Thajci je s oblibou kupují dětem pro zpestření večeře. Jinak Asiaté pečivo prakticky nejí, což je jejich velké štěstí, protože jejich gastrointestinální soustava na to není stavěná.

Čech, a nejen on, často zatouží po trojkombinaci chleba s máslem, salám, sýr. Je to trošku jako s popisem marihuany v Pulp Fiction: je těžký to najít. Ještě těžší je to vlastnit. O lokální zásobování vším od vložek přes párek na špejli po kredit do mobilu se starají řetězce 7/11 a Family Markt (každých sto metrů se vyskytující večerky, jež jsou centrem obchodu a kultury), ovšem v nich se tento artikl nevyskytuje vůbec. V místním Tesco (Tesco Lotus) je kategorii “mléčné výrobky” věnována jedna, slovy jedna, číslicí 1, lednice. V ní je 90 % zabráno sojovým a kokosovým mlékem a toufu. Nicméně v luxusních řetězcích Villa Market a TOPS je sýr k dostání, a to vynikající kvality, ale za cenu přibližně dvakrát vyšší než v ČR, a to hovoříme o sýrech u nás ceněných na 200, 300 Kč za 100 g. Obdobně je to se šunkou a salámy: pancetta a prosciutto k dispozici, a to přímo z Itálie, ovšem malá poptávka a dovozní náklady vyúsťuje v tak vysoké ceny, že vynikající celá pečená ryba s rýží a salátem v pouliční restauraci je přibližně 4x levnější než klasická večeřová  sestava “chleba s máslem a něco na to” za řekněme bratru 400 Kč. Variantou je salám vyrobený v Thajsku (obvykle v nějakém joint-venture s evropskými výrobci), připomíná vzhledově junior. Cokoli připomínající salám junior se snažím už nikdy v životě nepozřít v jakékoli variantě, takže recenzí neposloužím.

Nicméně zatoužíte-li, hnáni ekonomickým pudem sebezáchovy, po staromládenecké šup tam – šup sem večeři, mám pro vás překvapivé řešení. Veden vštípenou židovskou spořivostí a zároveň zvědavostí, rozhodl jsem se okusit místní hotové pokrmy prodávané v již zmiňované večerce 7/11 v cenovém rozsahu 25-40 BHT za plastovou mističku rýže+”maso v něčem” či “nudle s něčim”. Tato jídla se totiž kupodivu připravují poměrně blízko místu prodeje a sem tam ještě misky ještě hřejí (tedy doufám, že to není tím, že by na nich prodavačky na střídačku seděly jako na vejcích). Koupil jsem zkusmo dvě a k mému nesmírnému překvapení bylo jídlo… vynikající. Pečlivě jsem prostudoval příbalový leták, abych vás případně ochránil před glutamátem a éčky, a jelikož byl až na “150 g” kompletně v thajštině, mohu zodpovědně prohlásit, že u mě naprosto v pořádku.

V druhém díle jídelního speciálu se podíváme na vegetariánskou stravu a termín “mai ped krap”, tedy “prosím ne/málo pálivé”. S tímhle termínem je tu totiž bžunda.

Powered by Squarespace. Home and section backgrounds images by Chris Schultz.